9.11.2019 jsem se díky Lauře ocitnul v jihlavském DIODu na konferenci Jihlava mluví o vzdělání. Jsme za to velmi rád, protože pozvaní hosté mluvili o zajímavých tématech a atmosféra celé akce byla velmi zábavná a pozitivní i když se mluvilo hlavně o problému týkajícího se současného systému vzdělání především na základních školách.

Spolek, který tuto konferenci pořádal byl založen z rodičů, kteří chtěli, aby jejich děti škola bavila a připravila je na život. A díky těmto rodičům se letos uskutečnil VII. ročník této akce. Publikum se skládalo asi z 80% z učitelů, ostatní byli asi rodiče, stejně jako my.

Jaké školství potřebujeme v 21. století.

První přednášku měl pan Miroslav Hřebecký na téma Jaké školství potřebujeme v 21. století.

Budoucí generace se musí naučit jiné dovednosti než jsme se učili my. Časy buzoly a kompasu už jsou pryč. Naše děti se mohou orientovat podle mobilní navigace. A co když se jim vybije mobil? Tak udělají chybu, na kterou si budou třeba dlouho pamatovat a pak si vždycky nabijí mobil a vezmou power banku. Nebo je můžeme naučit, aby si ten mobil nabili a aby si stáhli offline mapy, pro případ, že nebudou mít signál.

Statistiky na serveru infoabsolvent.cz mluví o uplatněním na trhu ve prospěch lidí s vyšším vzděláním, protože jednoduchá práce se automatizuje. Vyšší vzdělání neznamená vysoká škola. Na trhu potřebujeme řemeslníky, ale takové, kteří budou mít zvládnutý time management ve své malé firmě, kteří si k sobě vezmou schopné pomocníky, budou umět komunikovat se zákazníky i s kolegy, nebudou arogantní, budou si zjišťovat novinky na trhu a učit se nové postupy. Toto zvládne člověk, který se to všechno dokáže naučit a jestli je to na vysoké škole, na rekvalifikačním kurzu nebo si to uvědomí na semináři sebeovládání,
to je jedno, ale takový člověk bude mít pak lepší vzdělání a lepší uplatnění. Toto se v současné době lidé naučí, až když začnou pracovat, ale mnohé by mohli použít při studiích.

Kdo zná dnes odpovědi na následující otázky?

• Jak se rozmnožují bičíkovci?
• Jaké je hlavní město Turkmenistánu?
• Jak byste seřadili vyjmenované rostliny podle délky kořenů?

Co udělá dnešní člověk? Vyhledá to na internetu. Naučme budoucí generaci pracovat s nástroji dnešní doby efektivně a bezpečně. Aby si dokázali najít informace a byli schopní se naučit nové věci v tu správnou dobu.
Co si z povinné četby od Dostojevského odnese náctiletý student a jak tu knihu pochopíte po třicítce?

Zajímavé příspěvky a články ohledně vzdělávání můžete najít na eduin.cz.
Další příspěvky, které zajímají nejen rodiče si můžete přečíst na rodicevitani.cz.

Robert Čapek

Jak vypadá většina škol a jejich vyučování dnes? To všichni tušíme, protože se to moc nezměnilo. Děti sedí v lavicích, plní všichni stejné úkoly zadané učitelem, mluví, když se přihlásí, někdy nemluví vůbec a někdy za to dostanou i pochvalu. Nejlepší žáci jsou ti, co neudělají žádnou chybu, protože mají samé jedničky a když udělám chybu, tak mě čeká trest – pětka. Ale copak v práci sedím a mlčím a dělám úplně to stejné co všichni ostatní? Copak jsem jeden z tisíce robotů? Copak mě někdo trestá, když udělám v práci chybu?

Tondo, já jsem o tobě celou hodinu ani nevěděla. Dneska tě musím pochválit.

řekl nejen Robert Čapek

V souvislosti s trestáním chyb přirovnal pan Robert Čapek učitele k řidiči autobusu. Ten veze pouze jedničkáře, protože ti co udělali chybu, že nestihli o chvilku autobus jsou tak potrestáni tím, že půjdou pěšky. Kdo by chtěl být takový bezohledný řidič autobusu? A kdo by chtěl, takového řidiče potkat?

Na konferenci jsem zaslechl pojem frontální výuka. Nezeptal jsem se, co to přesně je, ale zapsal jsem si to, abych si to dnes večer vyhledal. Později jsem to na přednášce pochopil z kontextu. Důvody kritiky frontální výuky můžete najít na webu wiki.rvp.cz.

Proč by se měl způsob vzdělávání měnit? Protože se změnila společnost a způsob našeho života. Už neděláme 30 let stejnou práci, protože jsme měli teplé místečko nebo proto, že jsme neměli možnost najít si informace pro změnu kvalifikace. Žijeme v době plné změn. To co se dnes naučíme ve většině škol, už nemusíme za deset let potřebovat a musíme připravit naše děti na to, aby se s tím byly schopni vypořádat. V ideálním případě je musíme připravit v každé rodině, ale i v každé škole a ne jenom na výběrových nebo alternativních soukromých školách.

Pan Robert Čapek, lektor, psycholog, učitel, didaktik a autor knihy Líný učitel mluvil o tom, jak se dá učit, aby to bavilo žáky i učitele. Individuální projekty, na kterých děti pracují v menších skupinách. Projekty si někdy i sami vymýšlí nebo dostanou na výběr a někdy se i sami rozhodnou, co se teď chtějí vlastně učit. A pak se navzájem učí, když své výsledky prezentují, hodnotí a tím se učí naslouchat, komunikovat s ostatními, přijímat kritiku a snaží se ze svých chyb poučit a přijmout je jako součást každodenního života. Práce ve skupinkách dá dětem zodpovědnost, nutí je ke spolupráci, naučí se pomáhat si i přijímat pomoc, dostanou se do různých rolí a učitel tak může mít ve třídě schopné a spokojené žáky.

Nevěříte tomu? … A zkusili jste to? … Kolikrát? … 3x a nevyšlo to. .. Takže to prostě s tou mojí třídou nejde, to se nedá nic dělat.

A co takhle najít někoho externího, kdo s tím má zkušenosti! … Ale to by muselo jít přes ředitele a to neprojde. A zkusili jste to? … Kolikrát? … 3x a nevyšlo to, takže to prostě nepůjde.

A co takhle zajít za zřizovatelem nebo se zeptat v jiné škole nebo najít nějaký spolek, který by pomohl dostat tu pomoc do školy.

To už je moc práce a bude to trvat několik let. To raději budu chodit do školy, kde mě to nebaví a budu dělat všechno tak, jako doteď.

Zeptal jsem se: „Jak ale takovou výuku implementovat ve třídě, kde je např. 30 žáků.„
Pan Čapek z vlastní zkušenosti odpověděl, že ani takový počet dětí ve třídě není překážkou, protože se dají dělat projekty ve skupinách po pěti. Za jeho tvrzení se postavila i paní Němečková z odboru školství Prahy 12, kde nejlepších výsledků dosahují školy, které mají třídy blížící se k třiceti, např. ZŠ ANGEL.

Jednotlivé předměty se učí odděleně, ale ve světě souvisí všechno se vším. Sportovec taky potřebuje znát nejenom biologii, ale i fyziku a matiku a musí umět komunikovat s kolegy v týmu, aby mohl uspět. Jako programátorovi mi taky nestačí znát jedničky a nuly. Aby došlo k propojení předmětů, musí nastat taky propojení pedagogů a jejich otevření se učit vědomosti z jiného oboru. Fyzika, chemie a matematika k sobě mají blízko a stejně tak historie a literatura, tak proč ty souvislosti nespojit, aby to studenti za měsíc nezapomněli.

Musíte své žáky učit tak, aby je to bavilo! … Ale proč? Mě to taky nebaví.

citoval pan Čapek neznámého učitele

A co když jsou někteří žáci prostě chytřejší? To jako mají čekat na ty slabší?
Ano. Chytřejší žák by se měl naučit pomáhat slabším, vysvětlit jim problém, ale ne ho za něj vyřešit. Nikdo nebrání chytřejším dětem, aby v dalším čase nedostali náročnější příklady nebo aby nedělali práci navíc, která je posune ještě dál. Když to děti baví, tak si k tomu najdou čas i ve svém volném čase.
Podle mého názoru je důležité naučit se pomáhat, protože já taky nechci pracovat vedle hlupáka a dělat si jenom na svém písečku. Já chci, abychom byli oba dobří a mohli spolupracovat, aby šla práce rychleji a chci umět pomoc těm slabším a chci si umět o pomoc požádat a učit se od chytřejších.

Abychom se byli schopní něco naučit, tak se musíme cítit dobře. Škola proto musí být příjemné místo, kam se žáci i učitelé budou těšit, protože spolu mají dobrý vztah, je tam příjemné prostředí a dělají tam aktivity, které je baví.

Příběhy našich sousedů

Paní Magdaléna Benešová z neziskové organizace Post Bellum hovořila o projektu Příběhy našich sousedů. Jedná se o projekt, na kterém se žáci druhého ročníku mohou zapojit do sbírání příběhů starších lidí. Za pomoci koordinátora si tak mohou děti vyzkoušet natáčení rozhovorů, při kterých často narazí na problémy se strukturou rozhovoru, porozuměním, zpracováním nahrávek, naučí se prezentovat a předávat získané informace a zároveň se dozví něco o minulosti lidí a místa, kde bydlí a někdy i navážou přátelský vztah s novými lidmi. Koordinátor by měl být člověk, který rád pracuje s dětmi a má blízký vztah k místu, kde působí. Projekt Příběhy našich sousedů je realizován skrze města, které platí koordinátora ve svém městě/regionu. Učitel i děti spolupracují s koordinátorem, aby jim pomohl s organizačními nebo i technickými požadavky. Příběhy našich sousedů je tedy konkrétní projekt, který dokáže zpestřit výuku a rozvíjet klíčové dovednosti.

Škola v proměně

Pan Jirásko, ředitel ZŠ Lázně Bělohrad, která má asi 35 učitelů, mluvil o moderní výuce v jejich škole. Působí na škole už 19 let. Prvních 5 let se orientoval, poznával prostředí i lidi, aby mohl začít s moderní výukou. S učiteli, se svými kolegy, se společně domluvili na společné vizi budoucí školy. Chtěli proinkluzivní školu bez frontální výuky, kde budou prosazovat m.j. občanské vzdělávání, aby budoucí generace dokázala být správnými občany, vytvořili si vlastní názor na politiku.

Škola už nepředává jenom znalosti, ty si mohou všichni najít na internetu. Důležité je rozpoznat ty správné informace z důvěryhodných zdrojů a zaujmout nějaký postoj vůči názorům. Takže se v Lázních Bělohrad učí být flexibilní, pracovat s medii, hledat a zpracovávat informace.

Dřív, když někdo v obci něco nevěděl, šel se zeptat vzdělaného pana učitele nebo pana faráře. Dnes tu mám internet.

řekl pan Jirásko

Mnohokrát na konferenci zaznělo, že můžeme děkovat za RVP – rámcový vzdělávací program. Ten je tak obecný, že si každá škola může napsat svůj školní vzdělávací program podle svých představ. RVP nesvazuje. Svazovat může špatně napsaný školní vzdělávací program, který si každá škola vytváří sama!

A co na to rodiče?
Ne všichni se se změnou ztotožňují, stejné jako ne všichni učitelé takové změny vítají. Proč ale rodiče nechtějí lepší školu pro svoje děti? Protože znají jenom tu svojí školu, do které chodili. Kde seděli potichu v lavicích a dělali všichni to samé. A někteří z nich jsou vlastně i úspěšní, tak ta škola byla asi dobrá, nebo ne? Dokud lidé neviděli auto a nepoznali, k čemu je užitečné, tak taky nevěděli, že ho chtějí. Např. lidé, kteří nevycestují za hranice svého špinavého města, si taky často neuvědomí, že město může být uklizené, plné květin, protože znají podobu města jako místo se špinavými šedými ulicemi.
Mimochodem rodiče z Lázní Bělohrad pořádají tzv. Rodičovské kavárny, kde spolu sdílí svoje problémy, řešení a další postupy.

Existuje nějaká metodická příručka pro rozvoj klíčových vlastností?
Ano, na webu MŠMT.
http://www.msmt.cz/vzdelavani/skolstvi-v-cr/skolskareforma/klicove-kompetence

Ulice dětem

Organizace Ulice dětem bojuje skrze globálně mediálně zpopularizované volnočasové aktivity vedené na profesionální úrovni proti bezúčelnému trávení volného času jak u počítačů/elektronických přístrojů, tak v životě, a proti nezájmu o pohybové/sportovní/umělecké/kreativní/ kulturní aktivity. Školy mohou využít např. projekt Pusťte nás do škol. Mimo jiné se tato organizace snaží zaujmout a ovlivnit školáky mladými osobnostmi, které všichni mladí znají. Např. různými youtubery, influencery, mladými sportovci apod.

Závěrečná beseda

Závěrečné besedy se zúčastnili mimo řečníků i zástupci města Jihlavy a paní Němečková, vedoucí odboru školství Prahy 12. Mluvila o podpoře zřizovatelů škol, které mohou vytvářet programy pro učitelé například skrze místní akční skupiny – MAS.
Pokud chceme začít s moderním vzděláváním, tak nemůžeme čekat, že to někdo nahoře udělá. RVP nám dává dostatečnou volnost, aby se systém vzdělávání v každé škole změnil. Soukromé/výběrové školy nejsou řešení. Každý malý krok se počítá. Můžeme vytvářet různé spolky a sdružení a skrze ně prosazovat názory a změny, sdílet postupy, organizovat přednášky pro celý region a potkávat na nich lidi se stejným cílem, pořádat setkání rodičů i učitelů. Můžeme požádat o externí pomoc, např. od pana Čapka. Ze slov paní Benešové (z projektu Příběhy našich sousedů) zaznělo, že má občas pocit, že učitele nikdo neposlouchá a tak by, podle mého názoru, mohlo být zajímavé vytvořit pracovní skupinu z rodičů a učitelů, kteří by společně postupně měnili tu naši školu. Bez spolupráce učitelů a rodičů to nepůjde. Bohužel zaznělo vícekrát, že rodiče někdy ani nepřijdou na rodičovskou schůzku.

---

Inspirace pro výuku, aby to bavilo učitele i děti – Kreativní partnerství.
Nezisková organizace Otevřeno pomáhá měnit vzdělávání učitelů.
Některá témata jsem bohužel neviděl, ale píše o nich pan Čapek na svém blogu.

Pokud přemýšlíte na tím, jak špatný je systém ve kterém pracujete, tak vlastně neděláte svoji práci. Přemýšlejte na tím, co budete dělat zítra s dětmi.

řekl jeden z řečníků

A hlavní myšlenky, které mi zůstali v hlavě?
Každý malý krůček se počítá a může ho udělat každý z nás. Změny nejsou vždycky jednoduché a tak je třeba vydržet, vydržet a zkoušet to znovu a znovu.